1st Faculty of Medicine Charles University 1st Faculty of Medicine Charles University 1st Surgical Department
honza 17.09.2018

History of 1st SURGICAL DEPARTMENT

Při lékařské fakultě pražské univerzity byla zřízena v roce 1773 samostatná katedra pro chirurgii, avšak teprve roku 1786 bylo sloučeno vyšší studium chirurgie se studiem lékařství a upraven také rozsah přednášek a zkoušky z chirurgie.

Úsilí o zřízení samostatných českých vysokých škol v minulém století se postupně stalo jednou z hlavních otázek boje za národní rovnoprávnost.

Pro to svědčí skutečnost, že ještě před rozdělením lékařské fakulty na českou a německou, ba dokonce před rozdělením pražské univerzity, zahajují svojí činnost dvě nejdůležitější české kliniky tehdejší lékařské fakulty a to interní (dokonce již v roce 1871) a chirurgická (v dubnu 1882).

Zákonem ze dne 28. 2. 1882 došlo k rozdělení pražské univerzity. Tímto zákonem vznikly dvě rovnoprávné univerzity, z nichž ovšem německé zůstala naprostá většina ústavů, sbírek, knihoven a klinik, zatímco česká musela začínat s naprosto nevyhovujícím materiálním, prostorovým i personálním vybavením.

 

Prvním  přednostou první české chirurgické kliniky byl prof. Dr. Vilém Weiss, kterýpřispěl výraznou měrou i k založení české lékařské fakulty.

Vilém Weiss (7. 4. 1835 - 9. 7. 1891) ve své nástupní řeči při otevření české chirurgické kliniky dne 28. 4. 1882 si vytkl za cíl "především vyučovati v české řeči na základě shromážděných zkušeností, připraviti dobře posluchače pro praxi a všímati si stále vzrůstající vědecké produkce a tuto dále rozvíjeti ve prospěch české medicíny." Nejzáslužnější a patrně také nejúspěšnější byla Weissova činnost učitelská. Ocenění  zaslouží také jeho odborná literární činnost, která čítala do r. 1882 přes 20 prací. Vůči novým směrům vědeckého bádání zaujal však konzervativní stanovisko. Nicméně za 8 let po Weissově smrti ho ocenil prof. Kukula jako "muže ryzího českého charakteru, ušlechtilého, kdy tyto vlastnosti jsou v začátku české klinky neméně důležité než odbornost. Ba i více." Jistě i skutečnost, že prof. Weiss byl třikrát po sobě děkanem fakulty a poté rektorem univerzity svědčí o vážnosti, jíž se v české společnosti těšil.

 

Weissovým nástupcem se stal Karel Maydl (10. 3. 1853 - 8. 8. 1903), který vedl kliniku v letech 1891 - 1903. V době kdy stál v jejím čele, rozvinula klinika všechny aspekty své činnosti do té míry, že dosáhla nejen evropské, ale v některých oblastech i světové úrovně. Karel Maydl přišel na I. chirurgickou kliniku české lékařské fakulty jako renomovaný vědec, chirurg, jehož jméno bylo ve světě dobře známo. Jeho inaugurační přednáška "O působení antisepse" byla předznamenáním i následujících reforem organizace a provozu kliniky. Zavedl vedení chorobopisů, operačních knih, mikroskopické, chemické, a histologické laboratorní vyšetřování, nošení bílých plášťů. Rány byly šity podle Listerova způsobu.

Na klinice zavedl nové výkony jako jsou pylorektomie, jejunostomie, primární a sekundární resekce tlustého střeva, operace žlučníku, echinokoku jater, operace mozku, extrofie močového měchýře, operace strum a kýl a také operace gynekologické. Dosáhl i řady priorit: první provedl laminektomii (1882), odstranil nádor mozku (1885), exstirpoval larynx za použití intubace trachey. Kliniku vedl jen 9 let.

 

Třetím přednostou I. chirurgické kliniky byl Otakar Kukula (2. 2. 1867 - 12. 8. 1925), v popředí jeho zájmu byla urologie a chirurgie dutiny břišní, kterou rozvinul a pěstoval na vysoké úrovni. Kukula vedl kliniku od r. 1904 do r. 1925. Jeho obsáhlá publikační a vědecká činnost ovlivnila výchovu a vzdělání dalších generací chirurgů. Za jeho působení vyšlo z kliniky 200 vědeckých prací, z nich mnohé široce experimentálně podložené. Představují základní monografie české chirurgické literatury. Stěžejní je jeho monografie o apendicitidě čítající 812 stran a významná je i práce historická - "Rozvoj chirurgie české v letech 1848 - 1898".

 

Nástupcem Kukulovým byl na návrh prof. Rudolfa Jedličky jmenován v r. 1927 prof. Arnold Jirásek.

Arnold Jirásek (3. 7. 1887 - 28. 7. 1960) patřil k nejvýznačnějším učitelům lékařské fakulty a pedagogické činnosti věnoval od začátku své akademické dráhy neobyčejnou pozornost. Habilitoval se v roce 1923 a o tři léta později po určitém váhání vzhledem k jeho mládí, byl 17. 12. 1926 jmenován řádným profesorem a přednostou I. chirurgické kliniky. Tím zahájil svoji třicetiletou činnost učitele jendoho ze základních oborů lékařských věd, která byla přerušena pouze nucenou šestiletou přestávkou po uzavření českých vysokých škol v době II. světové války. Arnold Jirásek byl jak známo řečník dei gratia, jeho přednášky, velice pečlivě připravované jak po stránce obsahové, tak i po stránce formální, bohatě doprovázené demostracemi, přitahovaly nejen posluchače lékařství, ale i lékaře a širší veřejnost.

Rozsah Jiráskova vědeckého díla je neobyčejně široký. Opakovaně se zabýval chirurgií v celém rozsahu, nejen jako autor učebních textů, ale i jeho monografické práce udivují šíří řešené problematiky. Jirásek ovlivnil celou naší chirurgii svým důsledným fyziologickým pojetím (které mu umožňovalo zaujímat mj. správná stanoviska k otázkám novátorství v chirurgii), svým úsilím a správnou péčí o chirurgické nemocné,  bojem proti bolestem a strachu. Výrazně ovlivnil i vývoj naší chirurgie břišní, chirurgie sportovních poranění, léčení zlomenin, poranění měkkého kolena, hnisavých onemocnění prstů a ruky a řešení mnoha dalších chirurgických problémů. Zvláštní pozornost pak věnoval neurochirurgii, zabýval se i chirugií neziobratlové ploténky a meziobratlového prostoru a otázkami intrakraniální arachnoiditidy. Mnohé Jiráskovy práce jsou ceněny i v zahraničí, zvláště pak jeho práce o léčbě mozkových nádorů (1929), diagnostice a léčbě nádorů míšních (1932). V r. 1958 vyšla jeho rozsáhlá práce o chirurgickém léčení počasných arachnoiditid, která se opírá o 268 operačních výkonů.

Zabýval se rovněž i problematikou válečné chirurgie. Za vyvrcholení Jiráskovy činnosti v této oblasti můžeme považovat založení Ústavu válečné chirurgie při I. chirurgické klinice v roce 1935, jehož se stal přednostou.

Jeho žáky byli Jan Knobloch, Václav Karfík, Karel Kovařovic, Jaroslav Lichtenberg, Bohuslav Niederle ml., Jana Pastorová, Jiří Rödling, Miroslav Pešek, Helena Pešková z nich většina zastávala vedoucí místa pražských i mimopražských chirurgický klinik a oddělení.

 

Prof. Dr. Josef Pavrovský (5. 6. 1909 - 28. 6. 1974) byl žákem Jiráskovým a přednostou kliniky v letech 1959 - 1974.

Z funkce hlavního chirurga zavedl statistické sledování úmrtnosti na náhlé příhody břišní, stanovil zásady organizace traumatologické péče, evidence a statistiky úrazů a podílel se na koncepci záchranné a resuscitační služby. Vydal monografii o meningeálních nádorech, o poranění lbi a mozku a o náhlých příhodách břišních. Na klinice podpořil rozvoj dalších oborů jako kardiovaskulární a hrudní chirurgii.

 

V roce 1975 nastoupil do funkce přednosty I. chirurgické kliniky další Jiráskův žák prof. Dr. Vladimír Balaš (nar. 3. 2. 1924). Za jeho patnáctiletého působení se dále klinika rozvíjela jako multidisciplinární chirurgie. Sám pěstoval především chirurgii břišní se zaměřením na chirurgii žlučových cest, pankreatu a jater. Vydal monografii o portální hypertenzi.

Uskutečnil výstavbu nového operačního traktu a rekonstrukci lůžkových oddělení, čímž budova kliniky dostala nový vzhled. Při příležitosti stoletého výročí trvání klinky založil tradici Pražských chirurgických dnů, jako odborného celostátního setkání chirurgů, které se koná ve dvouletých intervalech.


 

number of views: 2237 last modification: jvlk, 17.09.2018
Page ranking: (by 2 users) If you think the article is not up-to-date, click here.